9.7.2016 | Co je nového

9. července 2016 v 11:05 | P. | 
Když si vzpomenu, jak jsem v některém článku v lednu psala, co mě všechno tenhle rok čeká, musím se pousmát. Zdálo se toho být hodně - maturita, přijímací zkoušky na vysokou, autoškola. Uběhnul půlrok a já už to mám všechno zdárně za sebou! (Dobře, tak autoškolu mám ještě rozdělanou. Ale co už.) Začneme však pěkně od začátku.

Jak tak nad tím přemýšlím, tak jsem ani nenapsala samostatný článek o přijímacích zkouškách. Tak alespoň stručné nastínění. V ten týden jsme byli v Plzni takzvaně pečení vaření, já tam byla například třikát.





První den jsem měla zkoušky na Učitelství pro mateřské školy. Hned ráno jsme dostali test z českého jazyka. V něm byly tak jednoduché úlohy, že jsem si sem tam říkala, jestli si z nás někdo nedělá legraci. Ale bylo to dobře, samozřejmě. Po testu jsme pak museli dvě hodiny čekat, až vyvěsí na dveře seznam s univerzitními čísly, a pokud tam najdete to svoje, znamená to, že jste postoupili do dalšího kola - k ústní části zkoušky. A já se tam našla. Měla jsem hrozně dobrý pocit, protože tam bylo opravdu plno lidí, tak mě potěšilo, že zrovna já jsem byla v té "top 100". Pak jsem měla asi tři hodiny volno, protože moje ústní zkouška měla začínat až v půl třetí. Ve dvě jsem už měla být na zkouškách z angličtiny, ale té jsem samozřejmě dát přednost nechtěla, proto jsem tam jen doprovodila přítele, který je shodou okolností taky dělal, a jela jsem zpět. Řeknu vám, že i když se s nervozitou vypořádávám celkem dobře, bylo mi hrozně nepříjemné sedět v té budově a čekat. Když jsem chodila venku a nebo jezdila tramvají, bylo mi skvěle, ale jakmile jsem si sedla (a neměla po ruce přítelovo rámě a nebo nějakou holčinu na popovídání), bolelo mi šíleně břicho. Možná to ale bylo spojené s mým aktuálním zdravotním stavem, takže nevím, jestli to byla přímo nervozita. Ale každopádně jsem nevěděla, co mě u ústní části čeká. Setkala jsem se tam s různými holkami, jedna dokonce říkala, že už tam několikrát byla a že se na té ústní části zpívalo a tak. To mi na sebedůvěře moc nepřidalo, i když jsem si říkala, že jsou to stejně cizí holky, tak proč bych se měla stydět. Nakonec se žádné zpívání nekonalo.

Celý ten proces byl velmi příjemný. Seděli jsme na zemi v kroužku (což bylo fakt super, když jsem měla sukni) a představovali se, říkali, proč jsme si zvolili tento obor a pak jsme si měli vybrat věc z hromádky hraček a představit se zkrze ten předmět. Takže když jsem si vybrala rukavici, říkala jsem, že je to symbol rodiny, dobrého jídla a že právě rodina je to, co dítě nejvíce potřebuje a tak. Nakonec jsme tvořili myšlenkovou mapu na téma Ideální mateřská škola. Celou dobu nás pozorovaly ředitelky různých MŠ a posuzovaly, kdo by se hodil na tuto profesi. Pak jsme ještě napsali, jak jsme se při zkoušce cítili a co nám dala jedna kniha z odborné literatury, no a jelo se domů. S příjemným pocitem, ale s obavami - bylo tam plno lidí, mám vůbec šanci se dostat?

Na druhý den, při zkouškách na Učitelství pro 1. stupeň se opakovalo prakticky to samé. Už jsem nebyla nervózní, teď jsem byla ta, která uklidňovala na chodbě holčiny s obavami a ujišťovala je, že se nemají čeho bát. Jediná věc, která nám mohla dělat starosti, bylo to, že ústní zkoušku hodnotilo několik lidí, kteří nás měli rozdělené a kždý hodnotil jednu skupinku, takže jejich názory na nás byly velmi subjektivní. Nezbývalo nic než jen doufat a hodně se snažit zaujmout, bez toho, abyste vypadali jako trapky. Některým holkám se to tam slušně povedlo. Myslím to chování se trapně.

Třetí den jsem měla zkoušky na Český jazyk se zaměřením na vzdělávání. Jelikož na tento obor jsem moc nechtěla a doufala, že mě vezmou na jeden z předchozích dvou, jen jsem si sedla do učebny, počítala minuty, kdy test začne, rychle jej napsala (buď jsem odpověď věděla na sto procent a nebo vůbec, tak jsem ani nemusela příliš času strávit přemýšlením) a odešla jsem z učebny, jako většina lidí, ještě před koncem časového limitu. Bylo hodně znát, že se o tento obor tak nezajímám, protože žádná tréma se nedostavila a já se spíš těšila, až si sednu do parku a něco si přečtu. A až si dám zmrzlinu z UGO.

A jak to tedy dopadlo? Nejprve, bylo to v pátek, mi přišly dva dopisy o nepřijetí. Byl to obor Český jazyk a Učitelství pro 1. stupeň. S tím jsem počítala, protože jsem podle bodů nevyhověla limitu. (Stejně by mě zajímalo, podle čeho se hodnotila ta ústní část. Ale co už.) Příteli také nejdřív v pátek přišel dopis o nepřijetí, takže jsme se shodli na tom, že v pondělí přijdou ty "veselé" dopisy. A taky že jo. Přítel byl přijat na Chemii a já na Učitelství pro mateřské školy! Měla jsem opravdu velkou radost. Když jsem to pak říkala doma, začali mě přemlouvat, ať si dám odvolání na první stupeň, že bych se měla lépe a podobně. Upřímně, moje radost trochu opadla. Byla jsem šťastná, že jsem byla vybrána jako jedna z tolika lidí. Tohle mi tedy trochu radost zkazilo, ne proto, že by se mnou to nadšení nesdíleli, to vůbec, ale začala jsem pochybovat o tom, který obor bych si vybrala, kdyby náhodou odvolání vyšlo a já se pak musela rozhodovat. Ten dopis jsem nakonec tedy poslala a teď už jen čekám. (A potichu se připravuju na učiteství ve školce!)


Poslední dobou se snažím k životu přistupovat trošku jinak. Přistihla jsem se, jak si - jako typický Čech - pořád na něco stěžuju. Snažím se to změnit. Když se nad tím zamyslím, tak teď vlastně prožívám nejkrásnější období svého života. Mám všechno, čeho jsem si v devatenácti přála dosáhnout - maturitní vysvědčení s vyznamenáním, přijetí na školu, kam jsem odjakživa chtěla, milující rodinu a skvělého muže, kamarádky a kamarády, na které se můžu spolehnout. A hlavně - všem slouží zdraví. Já si nemám na co stěžovat. Tohle jsou ty nejdůležitější věci na světě. Jak si vůbec můžeme dovolit stěžovat si na špatné počasí, na málo oblečení ve skříni nebo na prázdnou ledničku? Někdy je třeba se zamyslet a nastavit si priority a hlavně se radovat z každodenních maličkostí, které dělají svět hezčí.


Prvního července jsme začaly se ségrou běhat. Hned první den jsme při cestě zpět našly v příkopu u silnice malé, vyděšené kotě. My na to máme prostě štěstí (nebo snad koťata na nás?) a už několik je tradicí, že každý rok v létě se k nám dostane kotě, které potřebuje naši péči. Většinou to byla koťata, která přišla o maminku, a bylo třeba je dokrmovat umělou stravou. Tenhle kocourek, jenž dostal jméno Pan Fousek, už naštěstí umí papat sám. Říkám naštěstí, protože na kočce, která přišla o matku a zároveň o nenahraditelné spojení při krmení, je to hrozně znát a negativně to ovlivní její psychiku. Tímto musím upozornit, abyste vy, kteří kočky chováte, nechávali koťata u matky tak dlouho, dokud to jen půjde. Kočka není plyšová hračka, ale živý tvor, který má city. Ale zpět k Panu Fouskovi. Nejdřív se hrozně bál, prskal a vypadal, že se s ním snad nespřátelíme. V ten první den jsem si říkala, kdyby tak jej matka ostatních koťat přijala a mohl by být s nimi na půdě, tady ze zahrady nám určitě uteče. Nechali jsme mu otevřený domek, který máme na zahradě, aby tedy kdyžtak utekl. Útěk se nekonal. Kotě první den stále spalo a na druhý den se s námi začalo mazlit, běhat za námi jako ocásek, tulit se. Takhle milé kotě by snad přirostlo k srdci každému. Je to teprve týden a už si jej zamiloval každý z rodiny, takže jej už nikomu nedáme, jak bylo původně v plánu. Pan Fousek je NÁŠ.


Opět jsem se vrátila k šití. Pracuju na rozhledně, takže ráda zaměstnávám ruce, když čekám, až někdo přijde, a nebo sejde z věže. Začala jsem šít závěsný kolotoč nad postýlku, různé plyšové hračky a plánuju vrhnout se na dětské oblečky. Jelikož babička byla švadlena a šila úplné skvosty, nějak cítím, že bych v tom měla pokračovat. Musím si však poradit sama, protože babička zemřela dřív, než jsem stačila mít zájem o to něco se naučit. Přemýšlím, že až budu něco umět, začnu fotit/točit nějaké návody, ale to je ještě ve hvězdách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | Web | 10. července 2016 v 17:36 | Reagovat

Děkuji za vzpomínku na své zkoušky do Ústí...

2 Rogue Rogue | Web | 10. července 2016 v 18:09 | Reagovat

Gratuluji k přijetí na vysněnou vysokou školu! Jdi za svým snem není nic lepšího než dělat práci, která Tě baví a naplňuje!

3 Steffie Steffie | Web | 10. července 2016 v 22:24 | Reagovat

Moc gratuluji k přijetí!! :) Teď už si jen jít za tím, co chceš ty, a nenechat si do toho povídat ostatní. Je to tvůj život a budeš ho žít ty :)

4 Joina Joina | Web | 15. července 2016 v 13:09 | Reagovat

Přijímačky moc nezávidím, ale musí se udělat. :) Já bych na to už neměla ani myšlenky.
Já bych s rodostí dodělala maturitu, ale  nevím jestli budu mít příležitost ještě někdy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama