Poprvé vychovatelkou

Pondělí v 13:50 | P. | 
Během května jsme s nejlepší kamarádkou Míšou dostaly zajímavou nabídku od jejího kamaráda ze Sokola - jet jako vychovatelky na školu v přírodě. Ihned jsme to braly, aniž bychom věděly, co to bude obnášet. Prostě jsme na to kývly hned.


Když jsme dorazily v půl jedenácté večer v neděli na místo, trochu jsme znejistěly. Samy na cizím místě, ve staré sklárně, která byla upravena do podoby intru nebo staršího hotelu. A hlavně totálně bez signálu. Takhle večer potmě to bylo pro nás trochu stresující, protože jsme chtěly zavolat domů, že jsme dojely v pořádku, ale nemohly jsme. Naštěstí dole v hale byla slabá wifi zdarma, tak jsme alespoň všem daly tak nějak vědět, že nebudeme brát telefony. Trochu nás naštvalo, že ve třetím patře, kde jsme bydlely, byla zaheslovaná wifi, od které někdo znal heslo, ale nechtěl nám ho říci. Takhle to možná zní, že jsme závisláci a nevydržíme chvíli bez mobilu, ale věřte, že pokud potřebujete nějak fungovat, bez mobilu to prostě nejde, zvlášť když potřebujete udržovat kontakt s blízkými déle než pět minut denně. Ale řeknu vám, po dvou dnech usilovného zjišťování hesla jsme si zvykly a prostě to akceptovaly, a když pak děti vžycky usnuly, šly jsme si na chvíli sednout na schody a rychle vyřešily celodenní zprávy. A šlo to.



Ráno v pondělí jsme měly schůzku s ostatními vychovateli a dostali jsme všichni instrukce a papíry, kde bylo popsáno vše, co bylo nutné. Také jsme podepsali smlouvu a odevzdali výpis z trestního rejstříku. A to bylo všechno - pak přijel autobus a nám dvěma mladým holkám bylo přiděleno 34 dětí ve věku 9-11 let. Myslela jsem si, že s námi ještě bude nějaká starší, zkušenější vychovatelka, nebo jejich učitelka, a ono nic - prostě jen my dvě a banda čtvrťáků a páťáků. Rozhodly jsme se, že je necháme pohromadě a budeme všechno dělat společně - některé vychovatelky si děti rozdělí a každá dělá s jednou třídou něco jiného. Takhle si myslím, že to bylo lepší, jak pro nás, tak pro děti, které se alespoň mezi sebou mohly lépe poznat.


Hned po tom, co jsme si přebraly děti, jsme si je odvedly na své patro a rozdělily si je do pokojů. Potom jsme udělaly uvítací kolečko v klubovně, kde jsme dětem rovnou řekly, že nám mohou tykat a říkat jménem a seznámily je s pravidly. Děti si nás hned oblíbily, myslím, že ocenily tu změnu, že najednou autoritě nemusí vykat. Braly nás jako kamarádky, ale zároveň nás překvapivě poslouchaly, což si myslím, že je velké vítězství.


Druhý den ráno děti vstávaly už před šestou, což se nám vůbec nelíbilo, protože snídaně byla až od třičtvrtě na devět a my šly spát tak pozdě... Takže děti dostaly trochu přísnější pravidla a pak už se to neopakovalo. Myslím ale, že to bylo spíše tím, že první den prostě měly energie na rozdávání. Třeba ve čtvrtek by vyspávaly snad do půl desáté, kdyby mohly...


Ráno si děti na chvilku brala jejich třídní učitelka, která s nimi psala zážitkový deník. Od oběda do večera jsme je tedy měly na starost my dvě. Chodily jsme s nimi ven, na hřiště, na procházku a do lesa, kde, k našemu překvapení, i takhle staré děti žadonily, jestli mohou stavět domečky z přírodnin. A jelikož byl jinak zákaz různých rozchodů, tak jsme si řekly, že tohle je skvělý způsob nechat dětem osobní volno, aniž by se nám ztratily z dohledu.


Vyhovovalo mi, že jsme všechny problémy a organizační věci řešily s dětmi jen my. Že bylo v našich rukou, kdy vstanou, kdy půjdeme na snídani, kdy se půjde ven, kdo se kdy půjde sprchovat. Mohly jsme si tak ten den uzpůsobit tak, jak jsme zrovna potřebovaly. Myslím, že to hodně pomohlo tomu, že vůči nám děti získaly velkou důvěru, protože za námi chodily se svými starostmi a problémy. Moc si vážím toho, že se mi přišla svěřit jedna dívka se svými prvními holčičími problémy. Mohly jsme to tak spolu snadno vyřešit, stejně tak další starosti a bolesti s tím spojené. Jsem pyšná na sebe i na ni, protože pro nás obě to byla nová situace.


Hodně jsem se "vyřádila" při tvorbě nástěnky. Já sama mám ráda, když mám o všem přehled, tak jsem se snažila, aby i děti měly. Takhle jsme s Míšou vytvořily denní program, tabulku bodování pokojů, pravidla, seznam aktivit, co se budou dít v jednotlivých dnech a další. Bodování pokojů jsme pak vyhodnotily a ocenily.


Také jsme se pokusily dělat soutěže na týmy, ale jelikož členy týmů určoval los, děti to vůbec nebavilo, protože nebyly ve skupině "s těmi svými". Byl to záměr, protože týmy by pak byly zcela jistě homogenní a nebylo by to spravedlivé, ale ukázalo se, že tyhle hry pak děti vůbec neprožívají, spíše přežívají. Proto jsme se rozhodly tyhle hry nevyhodnocovat.


Loučení bylo smutné, hlavně teda pro mě, protože jsem si děti vážně oblíbila. Úplně jsem žila tím jejich týdenním programem a snažila jsem se, aby se cítily spíše jako na dovolené, než jako někde, kde musí dbát pořád na striktní pravidla. Dokonce jsem se do toho zabrala tak moc, že jsem pak ještě dva dny potom nedělala nevědomky v duchu nic jiného, než že jsem počítala děti a vymýšlela aktivity. Naštěstí už mě to pustilo, bylo to trochu zvláštní. :D


Jsem moc ráda, že jsem mohla tuto školu v přírodě absolvovat a získat úplně nové zkušenosti jako vychovatelka. A i když tam nebyl signál a pod tíhou zavazadla jsem se málem zlomila, můžu s jistotou říci, že jsem tam nebyla naposledy. Tohle je to, co mě naplňuje. Děti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | Středa v 22:35 | Reagovat

To zni jako zajimava zkusenost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama